Na světě je spousta mýtů, které se i přes opakované vyvracení stále vracejí a dělají paseku v lidských myslích. Třeba u pasivních domů je jich víc než dost. Tak ještě jednou, a doufejme naposledy, se je zkusíme osvětlit.
Tenhle mýtus se dá nejjednodušeji vyvrátit a je třeba říct, že opak je pravdou. Norma například říká, že v interiéru musí být pod 1200 ppm (počet částic na milion částic vzduchu) oxidu uhličitého po dobu 24 hodin. Abyste se dostali na tuto hodnotu u standardního domu, museli byste každé přibližně čtyři hodiny intenzivně větrat, pokud by dům obývala čtyřčlenná rodina.
Nucené větrání s filtrací veškeré tyto problémy odstraňuje automatickou neustálou výměnou vzduchu. Takže například v noci zůstává v ložnici stále čerstvý vzduch i v zimě, když v klasickém domě by bylo zapotřebí každé dvě hodiny větrat.
Představte si, že teplo, které vyrobíte, nevyhodíte oknem. Vyvětráte, ale teplo tam pořád je. To je princip rekuperace v řízeném větrání.
Technologie je komplikovaná, neustále se musí mačkat čudlíky, technika snadno zradí… To jsou časté názory lidí, kteří pasivním domům nevěří. Samozřejmě, že technologií je v takovém domě víc. Problémy s nastavením a funkčností ale nejdou na vrub technologii samotné, spíš realizační firmě, která ji nedokáže správně nainstalovat a seřídit. Stejně tak je to i s návrhem samotného domu. Oblíbená jsou dnes velká okna s venkovními žaluziemi. Zde se pak ale střetává technika s člověkem, když například nechá v létě žaluzie roztažené a odejde do práce. Proto tu jednoduchost domu ovlivňuje i jeho vhodný návrh, kdy například okna v letním žáru kryjí velké přesahy, rozvody vzduchotechniky jsou co nejkratší pro omezení hluku i spotřeby energie, dům je správně natočený ke světovým stranám… Na to všechno je ale potřeba myslet už při plánování, nikoliv až při užívání.
Jediné, co omezuje stavbu pasivního domu, je logika a přírodní zákony. Pokud chceme, aby nám slunce dodávalo teplo do velkých oken, na severním svahu stavět pasivní dům asi nemá moc smysl. Stejně tak pokud se stavebník snaží o zmenšení každé ztracené kilowatthodiny, pak je hloupost zvětšovat teplosměnné plochy, tedy členit dům do složitého tvaru. Nejideálnější by byla koule, ale samozřejmě v ní se bydlet nedá. Takže další vhodný tvar je kvádr a z něj následně všechno ostatní vychází. Čím kompaktnější a jednodušší tvar, tím menší ztráty a menší problémy při stavbě. Ale i složitý tvar se dá vyřešit, i prostorově náročná konstrukce se může vhodně pasivně zaizolovat. Záleží na ceně, materiálech, projektu a prováděcí firmě.
Čím složitější dům, tím větší teplosměnná plocha.
Nemusí. Ani se nemusí používat jen ty nejekologičtější materiály na trhu, jak se také často povídá. Pasivní dům je obyčejný dům, který je prostě jen lépe zaizolovaný. Zaizolovaný co do tepelných přestupů, úniků tepla a tepelných mostů. Vše musí být pečlivě připraveno a provedeno. To jsou ty základní předpoklady, které splní dřevostavba, beton, cihla, pórobeton… Důležité je dbát na detail a nepoužívat „ono to nějak dopadne“. Dům už není jen podlaha - zeď - střecha, ale je třeba použít lepší materiály a postupy.
Zdroj: Centrum pasivního domu
